Hlavní obsah

Exsparťanský tvrďák a jeho nová dávka adrenalinu. Sáhl jsem si na dno, přiznal

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

Ještě před několika lety se proháněl na fotbalových pažitech, kde zaměstnával obrany soupeřů. Po konci kariéry se bývalý hráč pražské Sparty či Liberce Miroslav Slepička vydal na dráhu bojových sportů, kde vydržel až dodnes. Ba co víc. Před sedmi lety vkročil do klece na zápas MMA, nyní si vyzkoušel i duel v ringu, kde se soupeřem neměl slitování. „Naložil jsem na sebe hodně břemen a chtěl jsem zjistit, jak se s tím popasuji,“ vysvětluje 42letý rodák z Příbrami v rozhovoru pro Sport.cz proč na nabídku boxerského souboje kývl a zda se nejednalo o poslední výzvu.

Český fotbalový reprezentant sbírá úspěchy v bojových sportech. Miroslavu Slepičkovi vyšla po MMA i boxerská premiéraVideo: O2 TV Sport

 
Článek

Slepičkova premiéra na poli bojových sportů přišla v roce 2016, kdy si v organizaci GCF připsal úspěšný debut proti Tomáši Vránovi. A byť někdejší útočník fotbalové reprezentace poté ještě oprášil kopačky a vydal se na zelené pažity, kde nastupoval v dresech Písku či rodné Příbrami, přesto na dřinu s rukavicemi na rukou nezapomněl. „Hrozně mě to baví. Naplňuje mě to, byť jsem úplně vyždímaný a bolavý,“ líčí.

Jak jste si užil zápas?

Nervozita samozřejmě byla. Jak před MMA, tak i teď. Ale musím říct, že teď jsem si to užil víc, protože to nebylo tolik fyzicky náročné jako MMA. Navíc to dopadlo dobře. Díky atmosféře v Lucerně a všemu kolem jsem si to užil nad očekávání dobře.

Jak se zrodila myšlenka dát si zápas v boxu?

Abych nelhal, tak to bylo třeba necelý měsíc zpátky, kdy mě a trenéry oslovil Andy Smrčka. Dal mi nabídku, zda si nechci dát zápas v Lucerně. Řekl jsem, že jsem box nikdy nedělal, věnuji se MMA. Ale jelikož je box jednou z částí MMA, tak jsem si řekl, proč ne. Termín byl za chvíli, já navíc byl v určitém tréninku.

Miroslav Slepička a jeho premiéra v MMA kleci v roce 2016.Video: Sport.cz

Můžete přiblížit, jak vypadala příprava na zápas?

Vyloženě boxem jsem se zabýval až 14 dnů do zápasu, kdy jsem trénoval jednou denně. Když budu upřímný, tak jsem postoj nikdy moc netrénoval. Moc mě nebaví. Čistě boxerských tréninků to bylo třeba deset, do toho posilovna a lapy. Pak už se dělala váha. Poslední týden jsem padal na hubu a říkal jsem si, co tam vůbec budu dělat. Nevydržel jsem minutu s rukama u hlavy. Do hlavy se mi dostávaly myšlenky, že zklamu. To všechno bylo spojeno s dietou a nervozitou.

S nabídkou jste věděl i o konkrétním soupeři?

Věděl jsem jméno (Lukáš Stýblo - pozn. red.) a taky to, že ten kluk je z PriMMat Gymu od Pavla Bechtolda. Věděl jsem, že Bechťák je tvrďák a má tam spoustu tvrdých sparing partnerů. Ale víc jsem se po tom nepídil. Spíš mě zajímal můj vlastní výkon a příprava. Zabýval jsem se sám sebou, abych neudělal ostudu.

Měl jste strach z toho, co vás čeká?

Určitě. Lhal bych, kdyby řekl, že ne. Věděl jsem, že Lucerna je TOP turnaj, a šel jsem tam s velkým respektem. Ani jsem nevěděl, co od toho čekat. O to víc jsem byl překvapený, že jsem to s tak chladnou hlavou a výkonem zvládl. Myslím, že jsem byl fyzicky i psychicky dobře nachystaný. S prvním úderem ze mě spadla nervozita a šlo to podle plánu.

Vypadalo to jako suverénní výkon (výhra ve druhém kole), soupeři dokonce tekla krev.

Cítil jsem se jako na tréninku. Soustředil jsem se čistě na svůj výkon. Abych se trefoval, dobře se hýbal a hledal vzdálenost. Doufal jsem, že budu tvrdší než soupeř, což se mi potvrdilo. Věděl jsem, že to musím zvládnout. A čím víc úderů jsem dal, tím jsem byl o tom přesvědčenější. Soupeři nechutnali spodky, můj výkon naopak každým úderem gradoval.

Máte za sebou zápas v MMA a boxu. Co by vás dál lákalo?

(smích). To není o tom, co by mě lákalo, ale aby mě to nějakým způsobem naplňovalo a dávalo to hlavu a patu. Aby to pak nesklouzlo do nějaké šaškárny. Po mém prvním zápase v MMA jsem měl další nabídky, ale nechtěl jsem hned vyloženě po něčem skočit, abych svůj odkaz něčím nezabil. Teď se naskytl box, což pro mě bylo něco nového. Sešla se spousta okolností, než že bych sám čekal na nějakou nabídku. Dá se říct, že mě oslovili ve správnou chvíli.

Foto: Vlastimil Vacek, Právo

Miroslav Slepička na archivním snímku v dresu Příbrami.

Chápu správně, že MMA vás tedy naplňuje víc?

Box je skvělý sport a řekl bych, že asi jednodušší. Není to tak náročné, ale na druhou stranu jsou tu jiné aspekty – vzdálenost, síla úderu a rozložení sil. Je to krásný sport, ale já se vždycky lépe cítil na zemi, kde jsem využíval svoji sílu. V bojových sportech jedu čistě MMA, je to takový můj doplněk. Teď jsem box vzal čistě jako výzvu, jak to zvládnu přes Vánoce s dietou a jak se na to dokážu připravit. Vzal jsem to z širšího hlediska. Naložil jsem na sebe hodně břemen a chtěl jsem zjistit, jak se s tím popasuji. Zápas byl vyvrcholení toho všeho. Jak to dopadlo, to byla třešnička na dortu. Miluju výzvy a tohle byla jedna z nich.

Zmiňujete dietu přes Vánoce. Jak to vypadalo u vás doma?

Skoro vůbec jsem nejedl. Mám malé děti a nechtěl jsem jim ty Vánoce zkazit. Člověk si ale nemůže dát nic k pití a jídlu – drží dietu. Tuhle výzvu jsem ale přijal. Chtěl jsem vědět, jestli to zvládnu. Nebyl to čistě box, ale i další věci okolo. Chtěl jsem si to vyzkoušet přesně tak, jak to mají jiní zápasníci. Se vším všudy.

Byla realita horší?

Nejhorší pro mě byly poslední dva dny, kdy jsem byl skoro bez vody a odvodňoval jsem. S jídlem to bylo v pohodě, čekal jsem to horší. I v hlavě jsem to zvládl. Ale ty poslední dva dny byly hrozné, sáhl jsem si na dno.

Proslavil jste se jako fotbalista, poté jste se vrhl na scénu bojových sportů. Co je větší dřina?

V úpolových sportech je fyzický výkon vždycky větší. Nalhával bych si, kdyby ne. Tréninky víc bolí a jsem z toho víc rozlámaný, kór když je člověk v mém věku. Je to určitě náročnější, ale fotbal je úplně jiný sport. Hodně o lásce a talentu. Každý sport si ve finále nese svou krásu a úskalí.

Naučil jste se tedy přijímat a rozdávat rány. Jak vám to jde?

Nikdo nechce dostávat rány, ale k těmto sportům to patří a člověk se s tím musí naučit žít. Pokud chce rozdat ránu, musí ji také umět přijmout. A když se člověk každým tréninkem zlepšuje, tak jich dostává míň a míň. Tenhle sport mě ale hrozně baví. Určitým způsobem mě naplňuje, byť jsem úplně vyždímaný a bolavý. Paradoxně se cítím plný vnitřní síly a mám z toho dobrý pocit. To je možná jeden z důvodů, proč to dělám.

Jaký máte aktuální plán? Čekat, zda se někdo zase neozve?

Zápas v boxu jsem nedělal pro to, abych čekal na nabídky. To vůbec. Chtěl jsem si to vyzkoušet se vším všudy. A co bude, bude. Určitě se nikam nehrnu. Teď jsem se v klidu najedl a napil, jsem s rodinou a pojedeme na dovolenou. Nechci teď rozhazovat lasa, je mi to šumák. Nedělám to pro peníze nebo abych někomu něco dokazoval. Baví mě to. Když přijde smysluplná nabídka a bude mě naplňovat, tak proč ne. A že bych čekal na nabídku? To ne. Na to jsem už starý, vlastně na to nejsem ani tak dobrý. A organizace, které bych třeba zajímal, tak ty zase nezajímají mě. Jsem soudný. Rád do tohoto sportu vnesu svěží vítr, ale nechci, aby to hraničilo s nějakou šaškárnou. Jsem rád, že se mohu pohybovat mezi opravdovými sportovci a sáhnu si na to, jaké to je. Vím, že to nikdy nedoženu, ale mám to rád.

Hodně podobnou cestu se nedávno vydal i bývalý fotbalista Martin Fenin, který se připravoval na svou premiéru v MMA, k níž nakonec nedošlo. Sledoval jste jeho cestu?

S Féňou jsme hráli v nároďáku, pak i proti sobě, když jsem byl ve Spartě a on v Teplicích. Potkali jsme se i na sparinzích v Praze. A že to nedopadlo?… Tím, že nemám sociální sítě, tak jsem to nijak moc nesledoval. Vím, že to skončilo, ale z jakého důvodu, to už nevím. Je ale těžké se připravovat půl roku nebo rok na MMA. Člověk to musí mít rád a mít koule na to, furt dřít a půl roku v kuse si někde nechávat rozbít hubu. Je tam navíc spousta aspektů.

Povídejte.

Nejde to dělat zraněný. Stačí nějaká zlomenina, což je v tomto sportu hned, a rázem z toho vypadnete třeba na měsíc. Pak začínáte od znovu. Člověk musí mít štěstí i lásku k tomuto sportu.

Vy jste měl nějaké zranění?

Spoustu. Dvakrát po sobě jsem si zlomil zápěstí o hlavu soupeře, dokonce jednu a tu samou kost. Je to asi rok zpátky. Říkal jsem si, zda nejsem už starý, ale člověk se neustále učí. Někdy musíme zbrzdit či vynechat. Je potřeba naslouchat své tělo a nepřepálit to.

Ani to vás od bojových sportů neodradilo.

Neodradilo. Počkal jsem, až se zahojím. A tím, že nikam nespěchám a připravuji se podle svého, tak si člověk jde trénovat, kdy chce sám. Dělal jsem si věci podle sebe, což je strašná výhoda. Když je člověk sám sobě pánem a nikdo nad ním nedrží hůl. Takhle mi to vyhovuje. Nikam se necpu. Když přijde zápas, tak se na to připravím s nejlepším svědomím a vědomím. Dělám si to podle sebe.

Přijde mi, že hodně lidí neposlouchá své tělo a pak na to doplácí.

To přijde až s věkem a zkušenostmi. Nechci říkat, že jsem zkušený, ale prošel jsem si řadou operací, hlavně z fotbalu. I díky tomu jsem se naučil poslouchat své tělo. Co mi řekne, to se snažím plnit. Když jsem unavený nebo když si mám třeba přidat, což je teda málokdy (smích). Je to dané tím, že jsem sám sobě pánem.

Reklama

Související témata: